Copy
View this email in your browser

Vážení a milí spoluobčané, 

z bezpečné vzdálenosti máváme do vašich karantén. Epidemii se ale v Příloze věnovat nebudeme. Kdo chce tipy na korona-čtení, tak newsletter Finmagu nebo CoronaDaily. Nad to bychom akorát řekli #StayTheFuckHome.

Zdržíme se ale na chvilku u karantény. Je totiž zajímavé, jak vyjevuje povahu času v dnešní době. Na jednu stranu odhaluje jeho chronický nedostatek, kdy ji mnozí z nás vyhlíželi jako příležitost k vydechnutí, rozhlížení, čtení, tvorbě. Karanténa tak může být živným humusem pro mnoho nápadů, které přijdou ke konečně se nudícím lidem. Ani karanténa nás ale neochrání před dobovými tlaky a náladou, ve které trpíme chronofobií – strachem, že bychom měli něco dělat, že nám něco uniká. Však se také hned vynořily time-shamingové články o nejefektivnějším využití nečekaného volna pro naše kariéry.

Svetlana Boym ve své knize The future of nostalgia (2008) poznamenává, že už nežijeme v době Kanta označujícího čas za soukromý a prostor za veřejný. Dnes si můžeme udělat svůj vlastní virtuální prostor mnohem snáze než čas sami pro sebe. Ten se stal v čase aparátů soupeřících o a zpeněžujících naši pozornost velmi vzácnou komoditou. 

Částečné řešení chronofobie – duševní choroby tohoto milénia – podle ní bude až trapně zastaralé. 
Neříká sice, co tím konkrétně myslí, ale snad mířím správným směrem. „Trapně zastarale“ totiž působí přístup Evgenye Morozova, obzvláště štiplavého vědce, který řeší společenské a politické dopady technologií (viz např. Finmag recenze Michala Kašpárka). V jednom rozhovoru říká, že si na víkend zamyká ethernetový kabel a telefon do sejfu, který se odemkne až za požadovanou dobu. Může se tak prý věnovat, čemu chce, aniž by musel vynakládat vůli k nesezení u internetu.

Jakkoliv radikální řešení to je, možná k němu do nějaké míry v dalších dnech přistoupím. Navštěvování zpravodajství a sítí je totiž v časech krize ještě urgentnější, přitom ve své nepřetržitosti člověka akorát rozbíjí. Na politici zatím leží tolik hezkých knih. 

Pokud má ovšem mít entrée o karanténě nějaký klimax, musím se obrátit na moudrost České sody. Taky si totiž myslím, že „někdy totiž to nejlepší, co můžete udělat, je nedělat nic. A tak nic je přesně to, co Lilburne a Billy dělají.“

 




O Morozovi ale nepíšu náhodou. Je totiž tvůrcem asi intelektuálně nejnašlapanějšího newsletteru na světě. Pro The Syllabus s pomocí algoritmů a několika dalších lidí vybírá každý týden nezajímavější akademické články, knihy, žurnalistické eseje, video přednášky a podcasty s intelektuály. Člověk si navíc může navolit různá témata: lidská práva? třídy a nerovnosti? politika v Latinské Americe? AI a automatizace? Syllabus je ve své šíři na jednu stranu taky pěkným zdrojem chronofobie, zároveň člověk může alespoň občas žasnout, co všechno zajímavého ve světě vychází. 

Vedle výběrů mají i rubriku The Cyberflâneur, pro kterou spříznění myslitelé sepisují a komentují, co je z předchozích výběrů zaujalo. Sestava je to pestrá: od hudebníka Briana Ena, přes historika Quinna Slobodiana až po finskou ministryni školství Li Andersson. Posledním flâneurem byl filozof a teoretik designu Benjamin Bratton, který je docela známý i v České republice. Recenze na jeho knihu The Stack vyšla na Finmagu a rozhovor s ním udělal pro Radio Wave publicista Ondřej Trhoň.

Ondřej taky jeden z Brattonových textů zařadil do zinu Dýpt, který vydává. Teď tedy už vyšlo nové číslo tohoto "časopisu na hraně teorie a umění“. Rozesílá se prý i poštou. Do karantény ideální záležitost. Původně jsem chtěl doporučit taky druhý aktuální počin na papíře. Soubor textů hudebních publicistů Miloše Hrocha a Jiřího Špičáka Negativity, Not Pessimism. Reader 2019. Ten se ale předává z ruky do ruky, raději tedy vybereme něco z jejich článků, které jsou online – většina z readeru jich je dostupných. Od Špičáka stojí za prozkoumání zadumaná série o krajině pro časopis HIS Voice. Třeba Ledovce, jeskyně a paměť. Jak experimentální hudba mění krajinu. Hroch píše mimo jiné propracované reportáže. Protože je ta loňská o ideologii v extrémní hudbě zamčená, odkazujeme na aktuální kus z české scény dungeon synthu.


 



Když jsem začínal dnešní vydání Přílohy psát, napadlo mě, že to celé rozepíšu přes oslí můstky. Upřímně řečeno: došly můstky i moje síly. 

Pokračovat tedy bude Ondřejův výběr srdcovek do karantény & následně už konečně klasický soupis toho, co nás na internetu za poslední týdny potěšilo. Vzhledem k tomu, že jsme do minulé Přílohy ve vší naší pečlivosti zapomněli dát celou polovinu odkazů, nebude toho málo.


 


 

Seriály Davida Simona

Klišé říká, že typický mileniál na rande doporučí dívce seriál The WireProč to dělá? Hned vzápětí se podvolím stereotypu a vysvětlím vám to. Jen vězte – autor scénáře David Simon napsal víc seriálů a všechny se vymykají tomu, co na obrazovkách normálně vidíte. Čím je Simonova tvorba spíš klasickým ruským románem než seriálem, čtěte na New Yorkeru. Teď ale pojďme na jednotlivá díla.
 
The Wire je praotec a nedostižné meritum fenoménu quality TV. Pět sérií realismu, sociologické studie i antického dramatu o městě Baltimore - o jeho politice, drogách, policii. Přidám už jen jeden kompliment – ve chvílích, kdy je The Wire nejlepší (první a třetí série), působí veškerá ostatní seriálová tvorba zkrátka méněcenně.
 
Treme působí po The Wire až nepatřičně nevážně - nevraždí se v něm, nerozplétají se mocenské struktury. Jde mnohem spíš o impresi nádherné scenérie - New Orleans bezprostředně po hurikánu začíná zvedat hlavu, jeho hudba a komunity proti pomalu objevující se gentrifikaci, generační výměně i nové zástavbě.
 
Generation Kill patří k podivné hrstce válečné tvorby, ve které se nebojuje. Krátký seriál je založený na reportáži o úplně prvních jednotkách, které pronikaly v roce 2003 do Iráku. Doporučuju srovnání s dalším bijákem od HBO – Bratrstvem neohrožených. V něčem jsou stejné - sledujeme zkrátka malou skupinu elitních vojáků. V Bratrstvu ale vojáci ví, kdo je jejich nepřítel. Mohou tušit, že má jejich mise etické ospravedlnění. V Generation Kill jsme oproti tomu zavření v hummeru. Spoustu času války tvoří lelkování, pouštění si hudby, hledání neviditelných nepřátel. A když už vystřelí, tak omylem a zemře při tom irácké dítě. Divácký zážitek je to ještě naléhavější.
Další seriály už jen telegraficky. Zatím nejdražší produkci má The Deuce o vzniku pornoprůmyslu v prostopášné newyorské čtvrti, skvělá je i Show Me a Hero o kontroverzní výstavbě sociálního bydlení ve středostavovské zástavbě. Aktuální počin.

 

„Modré“ filmy na ČSFD

Je krátkozraké řídit se tím, jestli na filmové databázi ČSFD lidé udělili hodnocení vyšší než 70 % (a jestli je tedy film „červený“). Dav přece nemusí mít vždy pravdu. Když mám ale říct, který z „modrých“ filmů stojí za to, kde jsou ty nedoceněné perly, nejspíš zmlknu. Dva příklady ale mám – nejenže totiž nepatří do modré, jejich místo je naopak v žebříčku těch vůbec nejlepších.
První zastavení: filmy bratří Safdiů. Na Netflixu uvidíte Good Time nebo Uncut Gems. Nenechte se zmýlit hvězdným obsazením (Robert Pattinson, respektive Adam Sandler) – namísto mainstreamu jde vždy o halucinatorní, nervózní zážitek. Jejich estetiky šeredného New Yorku se nemůžu nabažit.
 
Podobné je to i s dalším modrákem, filmařem jménem Yorgos Lanthimos. Na nějaký z filmů režiséra řecké divné vlny jste už dozajista narazili – na to, jak podivné jsou, totiž dostávají velký prostor v kinech. Počítám, že všechny jste ale neviděli. Nejvyšší čas doplnit mezery. Všechny si vás získají pohlcující, surreálnou atmosféru.

 

Co dál v čase koronaviru


Obligátně začneme odkazem na naše oblíbené Čelisti s osvědčenými filmovými tipy pro virovou dobu. Hostem je mimo jiné Kamil Fila, který nedávno doporučoval „Netflix pro důchodce zdarma“, tedy kanál Národního filmového archivu na YouTube, kde je plno vynikajících kousků z československé tvorby. Neznal jsem, posílám dál. Nové kusy za pár korun nabízí k přehrání web Aerovod - mají tam oscarového Parazita výborný dokument o božském Diegovi. Streamovat se bude i dokumentární festival Jeden svět.
 
Kdo chce ke koukání taky trochu kvalitní intelektuální polevy, na webu Artu České televize právě skončila povedená série Tomáše Kolicha o „úloze architektury ve významných televizních seriálech.“ Co taky skončilo, je animovaný nihilismus BoJack Horsemana. Rekapituluje Klára Vlasáková nebo Karel Veselý.  
 
Protože všichni zchudneme a knihkupectví jsou zavřená, hodí se ebooky zdarma. Legální cesty, jak se k nim dostat, sepsala Kristýna Hladíková
 
A taky hry. O epidemiích samozřejmě. Prozkoumal je pořad Quest na Radiu Wave. 
 
Rovněž připomínáme příležitost prošmejdit zákoutí divného internetu. Plno tipů na divné stránky shromáždili lidé v tomhle vlákně na Redditu, skvělý je i soupis „odkazů dekády“. 
 
Nakonec balzám na nervy do neklidné doby. Kanál Rok zahradníka na YouTube. Tam je svět ještě v pořádku.
 

 

Architektura

 

Nemísta měst (Anna Beata Háblová, Host)

Básnířce a architektce Anně Beatě Háblové vyšla nová knížka, která přichází s konceptem nemíst měst. Definice není snadná, spadají pod ní festivalová městečka, letištní haly, skládky, uprchlické tábory. Prostory, které se vymykají normálnímu řádu lidských osídlení. Přestože urbanismu nerozumím, tohle chci číst. Poslechněte si autorku v pořadu Reflexe: Literatura! – začíná hovořit v čase 28:07 – nebo se podívejte na fér recenzi na iLiteratuře.


 

Oktagony a zlaté rámečky

Moudrost davu je nádherná věc. Ve facebookové skupině Oktagony a zlaté rámečky si lidé posílají fotky devadesátkových staveb - od podnikatelského baroka po mou oblíbenou postmoderní přestavbu paneláku. Mohlo být samozřejmě i hůř. Zbankrotovaný projekt stovek Walt Disney zámečků v tureckém údolí, které teď zejí prázdnotou, je toho důkazem.

 
 

Text

 

Young Men Embrace Gender Equality, but They Still Don’t Vacuum (Claire Cain Miller, The New York Times)

Moje holka tomu říká instrumentální feminismus. To když člověk ví, že ve společnosti by měl mluvit o rovnosti, feminismus mu tedy poslouží jako nástroj prokazující jeho osvícenost, skutky tomuto přesvědčení tak úplně neodpovídají. Tady k tomu mají čísla.

 

Why the Success of The New York Times May Be Bad News for Journalism (Ben Smith, The New York Times)

Timesy mají nového sloupkaře o médiích. Smith zahájil své působení pozoruhodně. Napsal o tom, proč je úspěch Timesů z posledních let snad až příliš velký. Ví, o čem mluví: dlouhá léta šéfoval BuzzFeed News.
 

 

Svět podle Kočnera (Pavla Holcová a Arpád Soltész, Investigace.cz)

V pátek to byly dva roky od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Tým stojící za webem Investigace.cz podrobně shrnuje, co je zač hlavní podezřelý v aktuálním soudním procesu – vlivný podnikatel mafián Marian Kočner.

 

Lucy In The Sky With Nazis: Psychedelics and the Right Wing (Brian Pace, Psympozia)

Psychedelika jsou v naší kultuře spojována mnohem víc s progresivními, otevřenými lidmi, kteří by mouše neublížili. A kdo takový není, ten se jím stane právě díky halucinogenům. Článek ukazuje, že to je jako vždy složitější.

 

Recenze Little Soldiers (Scott Alexander, Slate Star Codex)

Existují články, které dokáží nadchnout, přestože vás téma vlastně nezajímá. Scott Alexander vyšvihl parádní exemplář - jde o recenzi knížky, která se zabývá otázkou, zda je lepší pro budoucí úspěch v životě tyranský školní systém v Číně, nebo bohémský v Americe.
Alexander umí vzácným způsobem nežvanit o rozumu, ověřování faktů, prověřování biasů a podobně, ale čtivě demonstrovat, jak taková činnost vypadá. Snad jediný kdo umí tak radikálně promýšlet své nebo veřejné pozice, je tady už několikrát zméíněný Kašpárek. Podívejte třeba na tuhle jeho kratší polemiku. V čem se tihle dva autoři liší? Kašpárek je šikovnější se slovy. Alexander trumfuje spíš svým nerdstvím. Na pomoc si klidně pozve vagón studií a na konci článku prohlásí, že ho žádné rozuzlení nenapadá. Obojí je bezva.


 

Hudba na Alarmu (A2larm.cz)

Bez ohledu na politické přesvědčení musíte smeknout, jak se v poslední době daří Alarmu psát o hudbě. Hodně mě bavil kousek o dřív nemyslitelném pojení kovbojského ideálu a estetiky s žánry jako rap. Neznal jsem slovenského Dokketyna a povinnou lahůdkou je i rozpitvání situace, kdy se současný pop stal z excentrického žánru vykastrovanou zábavou.


The Rise of Reassurance Lit (Charlie Tyson, The Chronicle of Higher Education)

Není divu, že se humanitní obory brání nařčení, že jsou zbytečné. Je to do stoky kulturních válek zabředlá floskule používaná buď k rozdmýchávání polarizace ve společnosti. Obrana je tedy pochopitelná. Charlie Tyson si ale všímá toho, jak se z vyzdvihování nepostradatelnosti sociálních věd, filozofie a dalších stal kánon, který znemožňuje bavit se o skutečných slabostech humanities. Provokativní kousek.

By exerting so much energy on justifying the humanistic enterprise to ourselves, we are ceding ground to our opponents (if our work is so important, why don’t we simply do it?) and closing ourselves off from alliances outside our subculture.

 

 

Zvuk

 

Sport jako propaganda? Dnes je pro politiky ošemetnější než dřív, říká politolog Cas Mudde (Martin Wait, Radio Wave)

Martin Wait, redaktor iSport.cz a jeden z tvůrců sportovního pořadu na Radiu Wave nazvaného Tribuna, dostal skvělý nápad a pro rozhlas se ptal Case Muddeho. To je jeden ze světově nejvlivnějších politologů zabývající se populismem a krajní pravicí (viz rozhovor pro iRozhlas a vystoupení v Událostech, komentářích). Tady ale Mudde mluví o své oblíbené kratochvíli - výletech za fotbalem v nižších soutěžích. Kromě takzvaného groundhoppingu se ale dostanou i k propojení sportu a politiky.

 

Ešus: Majda, cesty a papričky (Strýček Míša, Radio 1)

Pěkný rozhovor o chilli papričkách z celého světa. Fanouškem moderátora, který si říká Strýček Míša, se rozhodně nestanu, zpovídaná Magdalena Havlíková se ale ve světě pálivých paprik orientuje náramně. Aby ne, když o nich loni vydala na Česko unikátní knihu.
 

 

Finding Fred (Carvell Wallace, Fatherly)

Číslo jedna na seznamu nejlepších loňských podcastů podle The Atlantic. Jde o portrét moderátora a loutkáře Freda Rogerse, jehož televizní pořad v Americe víc než 30 let vychovával děti. Způsob, jakým to dělal, tu nemá obdoby. Zaměřoval se totiž na duševní zdraví a chápání emocí včetně těch složitých - jak se vyrovnat s rozvodem nebo tím, že rodiče neřeší nic jiného než včerejší atentát na Kennedyho
Ve znejistělém světě není s podivem, že se vrací nostalgie po klidném, vždy konejšivém Rogersovi. A nejenom v sestřizích na YouTube nebo seriálech. Nejlepší obrázek si uděláte druhou epizodou podcastu Carvella Wallace. Ten se vrací k dílu, v němž se Rogers metaforicky vyrovnává s přetrvávající segregací. Výsledek je v záplavě zbožšťování nádherně lidský. 


 

 

Memy

 

Ordinary people memes (Instagram)

Ze všech memů internetu mě poslední dobou nejvíc znepokojují ty postavené na obyčejných lidech a jejich obyčejných prohlášeních. Vůbec nevím, co s nimi počít.

 



To je vše. Minulá čísla Přílohy najdete v časech velké nudy tady

My šťastnější nemusíme dělat nic. Tak si pomáhejme. A buďme na sebe milí. A pečujme o sebe. A buďme doma. 

S láskou Ondřej & Jakub 
 

Twitter
Facebook
Website
Fotbálek se nahraje, na pivís člověk nemůže... Co si budem. Snad bude líp. 

Odhlásit se můžete tu: unsubscribe from this list.

Email Marketing Powered by Mailchimp